Zápisky z cest: Santiago de Chile, Velikonoční ostrov, Patagonie v roce 2012

V pět hodin odpoledne jsme odletěli z Prahy do Frankfurtu, z Frankfurtu jsme pokračovali do Madridu a z Madridu jsme se konečně krátce po půlnoci vznesli k dlouhému letu nad Atlantikem a pevninou Jižní Ameriky do Santiaga de Chile.

V Santiagu jsme šťastně přistáli před desátou dopoledne místního času. Časový posun činí mínus čtyři hodiny, takže na hodinkách ještě máme dvě hodiny po poledni. Na letišti nás čekal anglicky mluvící místní průvodce  Sebastián a spolu s řidičem nám pomohli s golfovými bagy a kufry do auta pro šest lidí pohodlně.

Hotel Crowne Plaza je přímo v centru města, bez problémů jsme se ubytovali (třebaže bylo dopoledne) a po welkome drink v hotelovém baru jsme z časových důvodů taxíkem odjeli do tržnice Mercado central, kde jsme měli zajištěný oběd. Welkome drink byl výborný, úplně jsem zapomněla, jak ledové pisco s limetkou chutná. Vůbec se mi tento masňácký způsob výletu docela líbí…

V restauraci Don Augusto sedělo plno lidí, hlavně turistů, kolem stolů obcházela typická místní kapela, která se na nás nově příchozí okamžitě zaměřila. Objednali jsme si tři druhy ryb, mořské plody a steak. A samozřejmě pisco, pivo a čilské víno. Po půstu v letadle jsme se dopustili krátkého, ale intenzívního obžerství. To je ta radost ze šťastného letu.

Odpoledne jsme si dle plánu prohlédli barokní katedrálu na náměstí Plaza de Armas, radnici tamtéž, pokračovali jsme do míst, která pamatují koloniální časy, viděli jsme parlament a na závěr jsme vyjeli na opevněný kopec Santa Lucía s bílou sochou svaté Lucie. Pohled na moderní město byl lehce zamlžen, myslím, že smog se mísil s oparem. Jinak bylo teplo jako v létě, je to změna proti dvacetistupňovým mrazům, které panují u nás.

Za tmy jsme opouštěli hotelový pokoj a ze Santiaga jsme odletěli v půl desáté dopoledne na Velikonoční ostrov (Isla de Pascua, Rapa Nui). Z okénka letadla jsme krásně viděli Andy a pak Tichý oceán. Let byl příjemný, na ostrově jsme přistáli po pěti hodinách v jednu po poledni místního času. Na malém letišti v Hanga Roa nás čekala Jana Burger s dcerou a ostrovan. Ozdobili nás květinovými věnci a rychle seznámili s náležitostmi ostrova. Je opravdu velmi malý, má tvar trojúhelníku se stranami cca 16, 18 a 24 km. Ze zeměpisného hlediska je ostrov součástí Polynésie, také pomyslného trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří Havaj, Nový Zéland a právě Velikonoční ostrov. 

Často zde nejde proud a v asi třech místních bankomatech jsou peníze jenom někdy. Momentálně na ostrově probíhají slavnosti Tapati a všichni jsou tím plně zaneprázdněni. Jinak je na ostrově bezpečno, nekrade se,  počasí je teplé, oceán také, větřík stále pofukuje.

S kufry jsme se terénním autem rychle přemístili do nepříliš vzdáleného přízemního hotýlku ukrytého v subtropické zeleni. Velmi jsem se těšila na první sochy moai, které jsou dle literatury na ostrově úplně všude. Bohužel jsme se zdrželi řešením nepříjemného zjištění – Pavla někde cestou ze Santiaga ztratila obálku pro Janu Burger, kterou jí z Česka měla doručit. V obálce byla mosazná destička s věnováním pro místní kostel a americké dolary. Přes veškerou telefonickou snahu se nepodařilo o osudu obálky nic zjistit. (Destička nakonec byla vyrobena ze dřeva a v neděli během ranní mše slavnostně předána guvernérce ostrova. Peníze se nenašly.)

Pozdě odpoledne jsme se vydali po jedné z několika cest, které vedou ostrovem, k pláži Anakena, kde se dle pověsti vylodili první obyvatelé. Pláž je nádherná s bílým pískem, modrým oceánem, palmami a střeží ji několik zádumčivých soch moai, stojících na posvátné kamenné terase ahu. Samozřejmě jsou k návštěvníkům pláže otočeny zády, se zdviženými nosy se dívají do vnitrozemí . Ostrov je sopečného původu a místy se v písku černaly lávové vyvřeliny.

Koupali jsme se s nadšením, po tolika hodinách v letadle to byl ráj. Ve vlnách jsme zaslechli nečekaně češtinu – zástupci Adventury zde odpočívali po dlouhé cestě podél And a treku v Patagonii.  Svět je opravdu pro nás cestovatele malý!

Cestou z pláže jsme pokračovali podél pobřeží k místu Te Pito Kura, kde jsme viděli zbytky posvátné kamenné plošiny ahu, desetimetrovou povalenou moai rozbitou na dvě části a velký kulatý kámen, který koncentruje energii - skutečně příjemně hřál.  

Další naše zastávka byla u velmi působivé řady patnácti soch stojících na břehu oceánu v blízkosti kráteru Rano Raraku, ve kterém byly vytesány.  Je to nádhera! Kamení obři jsou vysocí několik metrů a mají dlouhé uši a nehty. A ten výraz! Pouze jedna moai má na hlavě obrovský vlasový uzel, který vypadá jako načervenalý klobouk a umocňuje její velikost. Ostatní zhruba dvoumetrové kamenné cylindry leží opodál v trávě.

Vraceli jsme se do Hanga Roa podél moře a kolem letiště, letadla zde přistávají několikrát denně, všechna patří chilské společnosti LAN a létají do Santiaga a zpět.

Večer jsme se odebrali na slavnosti Tapati. V programu byly zpěvy a tance dvou soutěžících skupin či spíše rodinných klanů – jedni byli oblečeni bíle a druzí zeleně. Každý klan měl svou krásnou favoritku, která tančila, zpívala a recitovala příběhy z mytologie ostrova. Vše se odehrávalo na břehu moře, kde bylo postaveno pódium a připraveno hlediště včetně stánků s občerstvením. Dali jsme si pivo a ražniči a pak pisco. Nad hlavou jsme tušili hvězdného Draka, oceán burácel, Polynésané zpívali své monotónní písně, bylo to velmi romantické.

Dnešní den začínal pozorováním východu slunce nad sochami v Tongariki. Za kuropění jsme odjeli k patnácti moai, které známe už ze včerejšího odpoledne. Slunce vycházelo a postupně sochy ozařovalo a rudozlatá obloha za jejich zády umocňovala sílu oné chvíle.  Několikametroví kamenní obři mlčky pozorovali nadšené turisty, kteří je zuřivě fotografovali.

Po návratu nás v hotelu čekal průvodce ostrovem Yoyo Pakomio. Je to napůl Rapa Nuiec a napůl Chilan. Vedle provádění v angličtině tančí a díky tomu cestuje, v minulém roce navštívil s Janou Burger Českou republiku.

Plni očekávání jsme společně  odjeli ke kráteru Rano Kau. Cestou jsme se krátce zastavili v Hanga Roy,  kde probíhala soutěž o to, který tým předvede větší vypěstované plodiny – konkrétně to byly banány, dýně, melouny a pro nás neznámé kořeny. Zelenina byla měřena a vážena a pořadatelé se od soutěžících v zelených a bílých tričkách lišili tím, že byli v místním kroji, to znamená téměř nazí, ale ozdobeni tetováním a peřím mořských ptáků.

Kráter Rano Kau je asi 400 m vysoký a je zde nádherný výhled na jezero uvnitř vulkánu a oceán se třemi ostrůvky. Je opředen mnoha pověstmi a především se k němu váže kult ptačího muže. V rámci slavností vedle zpěvů a tanců probíhalo také sportovní klání, v případě ptačího muže šlo o překonání příboje a plavbu na kmeni palmy k jednomu z ostrůvku asi 2,5 km vzdálenému, tam nalezení ptačího vejce a plavba s vejcem za páskou na čele zpět. Ten nejrychlejší a nejobratnější plavec zvítězil. Každý soutěžící měl svého kouče, který se v případě výhry stal na jeden rok vládcem ostrova a nositelem energie mana. Také získal dívku, která byla speciálně vybraná pro tuto příležitost a držena po celý rok v jeskyni, aby jí zesvětlela pleť, vlasy a nehty jí nebyly po celou dobu stříhány. 

Nad oceánem zůstaly zachovány rozsáhlé petroglyfy, které symbolizují tento kult. Stejně jako sochy moai byly do kamene vytesány před několika stoletími.

Šli jsme stezkou po okraji zeleného kráteru, kolem dokola nekonečný Pacifik, vítr, slunce, bylo to nádherné. Náš polynéský průvodce barvitě popisoval sportovní zápolení svých předků a rituály, které je doprovázely.

Na hraně sopky Rano Kau leží také vesnice ptačích mužů Orongo. Nízká obydlí jsou z kamenných desek s jediným otvorem místo dveří a sloužila pouze ke spánku. Polynésany chránila před silnými větry, které zde v zimě vanou od Antarktidy. Vesnice nebyla původní, ale v nedávné době rekonstruovaná zahraničními archeology.  

Z Rano Kau jsme se přemístili do jeskyně na břehu oceánu, jejíž strop je pokryt barevnými malbami opět ve vztahu k ptačímu muži. Jeskyní vulkanického původu je na ostrově neobyčejně mnoho a obyvatelé je využívali jako příbytky, kultovní místa a k úkrytu před nepřítelem.

V příjemné hospodě na břehu moře jsme si dali k obědu tuňáka, který je na ostrově připravován v mnoha variantách. Ochutnala jsem salát, tatarák i steak a všechno bylo výborné.

V místním supermaketu jsme bez problémů nakoupili a odjeli jsme se vykoupat na pláž Anakena. Je to výhoda mít vše tak blízko!

Po snídani odjíždíme ke kráteru Rano Raraku, továrny moai, kde byly sochy vytesány. Nachází se zde asi čtyři sta soch v různém stadiu rozpracovanosti. Pohled je to úžasný, některé sochy jsou ještě součástí kráteru, jiné jsou rozházeny po svahu sopky, těm vztyčeným se říká chodící…  Protože nejsou umístěny na posvátné ahu, můžeme si je prohlédnout a vyfotografovat úplně zblízka.  

Z výšky vidíme oceán a v dálce na pobřeží  Ahu Tongariki s řadou nehybných obrů. Náš průvodce říká, že v Polynésii se sochy nacházejí i na jiných ostrovech, ale v množství i velikosti má Rapa Nui prvenství.

Z kráteru scházíme k oceánu a Jojo nám popisuje, jak žili obyvatelé vesnice, která se v minulosti rozkládala na pobřeží. Zůstalo kamenné ohraničení příbytku ve tvaru lodi s vydlážděnou plochou před vstupem, sklep nebo úkryt v zemi a petroglyfy na kamenech mapující denní život obyvatel. Vedle ptačího muže rozeznáváme tuňáka v životní velikosti, okatého boha Make Makeho, vulvy a další vrypy. A samozřejmě sochy moai obrácené tváří k vesnici a zády k oceánu. Představila jsem si snědé Polynésany ozdobené tetováním, v pláštích z trávy a pokrývkách hlavy z peří mořských ptáků. Ženy,  děti, slepice, ohniště nebo spíše pece umu, hodně dětí, i dnes jich mají rodiny minimálně pět. Inteligence znala písmo rongo- rongo, ve světových muzeích se dochovaly dřevěné destičky s těmito znaky, bohužel je zatím nikdo nerozluštil. Vyvražděním inteligence bylo písmo zapomenuto. Ostrované v minulosti velmi trpěli, objevitelé a dobyvatelé přinášeli útisk a smrt v různých podobách, nemoci, otroctví…. V určité době přežívalo na ostrově asi sto lidí z původních několika tisíc.

Pozdní oběd jsme měli formou pikniku na zahradě Jojova přítele, pak následovalo koupání v zátoce Anakena. Večer jsme sledovali slavnosti Tapati, pili jsme pivo a pisco a jedli místní specialitu, velký piroh naplněný masem, sýrem nebo zeleninou a osmažený na oleji.   

Ráno mše v katolickém kostele, Jana Burger předala guvernérce ostrova pamětní dřevěnou destičku, která bude v kostele umístěna.

Po mši jsme se odjeli koupat do zátoky  Anakena, kde vládl nedělní klid. Uložili jsme se ve stínu kokosových palem do bílého písku a pozorovali nádherně modrý oceán. Občas jsem se ohlédla a potěšila se pohledem na záda pěti  moai, stojících na vyvýšené ahu několik desítek metrů za námi. Vál jemný vítr a subtropické slunce hřálo.

Odpoledne jsme sledovali další soutěž v rámci Tapati. Jednalo se o sjezd z prudkého travnatého kopce na dvou k sobě svázaných kmenech banánovníku. Skupina sedmnácti účastníků v místním kroji  se na vrcholku barevně pomalovala a zatančila speciální povzbuzující tanec v kruhu. Druhá skupina mladých mužů tančila pod kopcem a součástí rituálu byla také příprava slavnostního jídla, tedy upečení slepice zabalené do listů banánovníku v zemní peci umu. Vše probíhalo za zájmu místních fanoušků, oblečených do zelených nebo bílých triček.

Závody začaly, první sportovec se řítil na kládě s kopce dolů jako na saních, na hladké trávě dosáhl poměrně velké rychlosti a na nerovnostech kláda skákala, hrozný pohled. Pod svahem už čekali organizátoři v kroji a měřili délku dojezdu.  Soutěž měla spád a sedmnáct účastníků se během necelých dvou hodin vystřídalo. Po krátké poradě byl vyhlášen vítěz, pro kterého byla připravena čerstvě upečená slepice, následoval tanec v kruhu a společná konzumace výhry.

Cestou do Hanga Roa jsme se zastavili u Ahu Akivi se sedmi sochami moai. Na rozdíl od ostatních kultovních center se Ahu Akivi nenalézá na pobřeží, ale ve vnitrozemí ostrova. Je to jediná ahu, jejíž sochy se dívají směrem k moři. Lávové pole, které se rozprostírá před zraky soch, skrývá četné pozůstatky osídlení.

Západ slunce jsme pozorovali nedaleko našeho ubytování v komplexu Tahai, kde na restaurovaných ahu střeží několik moai bývalou rozlehlou vesnici s vydlážděnou přístupovou cestou k moři. Jedna socha měla oči z lastur a obrovský uzel na hlavě, vypadala jako živá.

Otevírací dobu muzea jsme bohužel propásli.

 

Krátce po půlnoci jsme odletěli z Velikonočního ostrova, který se také nazývá Oči, které se dívají do nebe nebo Ostrov ticha, zpět do Santiaga de Chile. Před odletem jsme prožili krásné chvíle na letišti nákupem suvenýrů z peří, lastur, dřeva a porézního sopečného tufu. Škoda, že jsme neměli více času, v literatuře jsem si přečetla, že na ostrově je asi osm set moai a dvě stě padesát ahu. Nejvyšší moai měří dvacet dva metrů a nejmenší asi dva. Sochy umístěné na plošinách se liší od soch ukotvených v zemi. Ty stojící na svahu Rano Raraku se dívají do všech světových stran. Jejich transport zůstává záhadou, osobně se přikláním k energii mana, kterou byli v minulosti obdařeni vládci a duchovní. Je pravděpodobné, že ostrov byl osídlen v několika vlnách a to lidmi z pevniny i z ostrovů. Jednotlivé kultury jsou zahaleny tajemstvím, ale podobnost s předkolumbovskými civilizacemi Jižní Ameriky lze dohledat. Zajímavý je i společný prvek bílého muže se světlými vlasy a vousy, který dle pověsti připlul k břehům pevniny a jehož návrat je očekáván. Nevypadají konečně tváře moai jako obličeje dávných severských mořeplavců?

Z letadla jsme vystoupili v půl deváté ráno a pohodlným klimatizovaným autem jsme s průvodcem Sebastianem odjeli na prohlídku vyhlášených chilských vinic v údolí Colchagua. Ve vinici Montgrass jsme si poslechli přednášku o odrůdách zde pěstovaných, následovala jejich ochutnávka a oběd v nedaleké haciendě.

Po návratu do Santiaga jsme odpočívali a večer jsme si dali pouze v hotelovém baru pisco a mořské plody.

V deset hodin nás v hotelové recepci vyzvedl golfista Carlos a odjeli jsme na klubové hřiště Golf La Dehesa. Bylo hrozné vedro, určitě kolem čtyřiceti stupňů, na hřišti jsme byli téměř sami, ale užívali jsme si to. Golf La Dehesa nabízí nejdelší pětiparovou jamku v jižní Americe, měří 629 yardů.

Večer jsme vyrazili do ulic nedaleké zábavní čtvrti Bella Vista. Všude proudily davy lidí, panoval hluk, na ulici se prodávalo jídlo, dali jsme si párek v rohlíku, empanadas (to jsou ty pirohy) a pivo. Do noci bylo nádherně teplo.

Brzy ráno odlet do Punta Arenas v Patagonii. Let trval cca tři hodiny, vystoupili jsme do slunečného, ale chladného dopoledne. Na letišti nás čekal čiperný průvodce Conzo a řidič a odvezli nás na golfové hřiště Magallanes golf club z roku 1917. Je to druhé nejjižněji položené hřiště na světě. To první je v argentinské části Patagonie. Hřiště bylo velmi přírodní, taková louka a výhled jsme měli na moře i do krajiny. Hráli jsme docela zmrzlí prvních devět jamek, pak začalo hřát slunce.

Ve městě jsme si prohlédli pomník připomínající čtyřsté výročí Magellanova proplutí. U nohou mořeplavce sedí několik soch původních obyvatel Patagonie a Ohňové země, kteří byli utlačování a vyvražďování osadníky. Sochu nechal postavit bohatý a významný obchodník s vlnou v první polovině minulého století. Punta Arenas, tedy písečné město, bylo založeno v 19. století a nejen v době zlaté horečky je osídlilo mnoho přistěhovalců z celého světa. Na letišti jsme potkali muže, který nás pozdravil česky a řekl nám, že jeho otec přišel do Patagonie jako Baťův zaměstnanec, on sám má za manželku Chilanku a děti už mluví pouze španělsky.

Z Punto Arenas jsme se přemístili do Puerta (přístav) Natales, což je asi 350 km jízdy pampou s řídkým osídlením. Občas jsme viděli pštrosy, často hovězí dobytek, který se zde chová pouze na maso, stáda ovcí, koní, tráva byla žlutá a stromy jako keře. Drsná, ale v zapadajícím slunci krásná příroda. Nízké dřevěné domky byly udržované a barevné.

V Punta Natales nás čekala skvělá večeře, dali jsme si grilovaná jehněčí žebra, víno a pivo. Prosklenou stěnou jsme viděli do kuchyně, kde kuchaři připravovali z kusu skopového masa jídlo. Také mne zaujal mne velký oranžový humr, příště si ho určitě dám.

Hotel v přístavišti byl s romantickým výhledem na moře a na skalnaté vrcholky hor.

Ráno jsme vypluli na katamaránu k ledovcům Balmaceda a Serrano, které se nacházejí v národním parku Balmaceda. Pluli jsme zátokou Poslední naděje a obdivovali jsme krásnou přírodu. Ustupující ledovce zde vytvořily podobné fjordy jako v Norsku a my jsme se po jednom z nich přiblížili k tekoucímu ledovci Serrano. Z lodi jsme pozorovali velké namodralé krystaly ledu, barva přechází z tyrkysové do azurové. K hoře Balmaceda, která je vysoká 2 035 m a po které ledovec Balmaceda stéká, jsme šli asi dvacet minut pěšky podél ledovcového jezírka, ve kterém plavaly kry různých tvarů. Pouze několika horolezcům se podařilo horu slézt. Počasí bylo vrtkavé, chvíli svítilo slunce, chvíli bylo zataženo a občas padal sníh s deštěm. Na lodi foukal ledový vítr, takže jsme tříhodinovou cestu zpět z větší části trávili uvnitř katamaránu, kde jsme si mohli koupit pití a sušenky.

Z lodi jsme vystoupili do teplého a slunečného dne a vydali jsme se na prohlídku městečka Puerto Natales, které bylo založeno v roce 1911 jako přístav. Město tvoří dřevěné domky různých barev, trochu mi připomínaly Irkutsk. Koupili jsme suvenýry a v malé restauraci si dali jídlo – konečně humra!  

Večer jsme pokračovali v cestě do národního parku Torres del Paine. Motiv skalnatých věží nás všude obklopoval, ale do hotelu Las Torres jsme dorazili až za tmy.

Ráno jsme vycházeli z hotelu do nádherného slunného dne. V dálce se tyčily a šedě leskly skalní věže, bílý sníh a modré nebe. Pěší túra k věžím trvá šest hodin.  My jsme se bohužel museli spokojit s pohledem z dálky a z okna auta, ale i tak to byl zážitek. Tyrkysově modré laguny a majestátní žulové útvary. Park je v seznamu UNESCO a patří k významným přírodním památkám nejen Jižní Ameriky. 

Odpoledne jsme si cestou zpět do Punta Areneas prohlédli hnízdiště tučňáků, ochladilo se a od moře fičel silný vítr.

Večer jsme odlétali zpět do Santiaga de Chile, z chladu hurá do vedra.

Po půlnoci jsme přiletěli do rozehřátého města, v hotelu jsme se ubytovali a do čtyř hodin rána jsme si povídali. Máme před sebou poslední den v Chile.

V devět hodin čekal Carlos na recepci a odvezl nás i se zavazadly do Golf Clubu Hacienda, jednoho z nejhezčích hřišť pod Andami. Už ráno bylo hrozné vedro. V potu tváře jsme absolvovali všech osmnáct jamek, v klubovně si již zkušeně objednali empanadas, pak jsme se převlékli do cestovního a Carlos nás po čtvrté hodině odpoledne zavezl na letiště.

Do Frankfurtu jsme odletěli večer kolem deváté.

Po dvanácti hodinách letu jsme přistáli v Madridu. Z Madridu jsme stejným letadlem, ale s jinými pasažery, přeletěli do Fankfurtu a na pražském letištu jsme vzhledem k časovému posunu dosedli kolem půlnoci. Takže cca 16 hodin letu a 6 hodin čekání trvala naše cesta.