Zápisky z cesty po Číně, Nepálu a Indii
vytisknout článekČínou, Nepálem do Indie
Odlet z Prahy do Helsinek, na noc do Pekingu, přílet ráno v 6 h, časový posun 7 hodin.
Ubytování v hotelu ve staré zástavbě (kutungy) Pekingu, která rychle mizí a je nahrazována panelovými domy. Kutungy žijí od časných ranních hodin do noci. Hotel dost ošklivý, ale stylový. V nedaleké minulosti byly nejvyššími budovami paláce Zakázaného města, dnešní Peking je moderní velkoměsto.
V bance měníme 500 eur za hromádku juanů a společně vyrážíme do Zakázaného města. Svítí slunce, je větrno a příjemně teplo. Zakázané město se opravuje, hlavní stavby jsou pod lešením. Je to největší palácový komplex na světě. Pavilony jsou dřevěné a krásně barevné, keramické (prejzové) střechy s císařskou žlutou glazurou, bílá mramorová schodiště a prostranství, vše dokonale sladěno a vymyšleno.Součástí Zakázaného města je samozřejmě zahrada zdobená útesy vyzdviženými z mořského dna.
Večer trávíme při společné večeři u čínské kachny. Hospoda je nedaleko hotelu, také v kutungu. Na kulatém stole s otočnou deskou je různorodá nabídka jídel, vedle systémově nakrájených kousků kachny také ryba, vepřové, zelenina, houby, rýže, omáčky, všichni si nabírají dle chuti a hladu. Nejprve hůlkami nebo lžičkou do misky, z misky rovnou do úst, zbytky na talířek, další miska je na polévku z torza kachny, která přichází na řadu během večeře. Pijeme čínské pivo správně chladné a jsme velmi spokojeni.
Ráno odjíždíme autobusem na Dlouhou zeď. Je pěkně, jasno, na zeď vyjíždíme lanovkou a pak se v davu Číňanů prodíráme k nejbližším věžím. Číňané jsou hrozně hluční, neustále křičí a jsou tak zvláštně agresivní, neuhnou, strkají se a je jich moc. Vykazují všechny vlastnosti velkých národů. Navíc vypadají všichni stejně, nevoní ani nepáchnou.
Po prohlídce malého úseku zdi a po nádherných výhledech na okolní hory scházíme dolů. Všude kvetou třešně, je to krása.
Pod zdí je plno krámků a stánků a v hospodě si dáváme společný oběd. Čaj, který Číňané pijí ke každému jídlo, mne poněkud zklamal. Velmi slabý zelený čaj, v podstatě pár lístků v horké vodě. Zvyk používat čaj opakovaně, ať lístky nebo sáček, mne vůbec neoslovil. Navíc Číňané při každém placení bezuzdně okrádají, v restauraci i v obchodech.
Večer jsme v hotelu, Jana má teplotu 39 stupňů, asi nějaká reakce na cestu a nové okolnosti….
Úplně večer Janě teplota polevuje, takže jdeme do restaurace naproti hotelu na večeři. Dáváme si několik jídel, čínská jídla jsou opravdu dobrá, někdy příliš mastná, v každém případě levná, za opulentní večeři platíme cca 30 juanů, což je méně než 100 Kč.
Do Letního paláce císařovny odjíždíme ráno opět autobusem. V Pekingu jsou hrozné zácpy, každá cesta trvá nekonečně dlouho, pár kilometrů jedeme hodinu a více.
V Letním paláci jsou davy Číňanů, je neděle, Číňané hodně cestují po Číně, rádi se procházejí tam, kde jejich prarodiče nesměli vstoupit.
Prohlédly jsme si divadlo, soukromé místnosti poslední císařovny, její šaty a fotografie. Vůbec neměla malou deformovanou nohu, její látkové střevíčky bez podpatku bych lehce oblékla.
Nestačily jsme zahrady pořádně projít, jsou rozlehlé a krásné. Bílá mramorová loď císařovny, obchůdky kolem umělého jezera, kde císařovna nakupovala, opravený buddhistický chrám. V případě deště se císařovna procházela zahradami speciální zastřešenou a vyzdobenou chodbou. Čínské zahrady respektují daná pravidla budování, nic zde nepodléhá náhodě. Janu jsem vyfotila v oděvu a čelence císařovny, na fotografii vypadá spíše jako ruská carevna.
Odpoledne byl na programu Chrám nebes, obrovský areál nově opravený, kde se císař jednou ročně na jaře týden modlil za dobrou úrodu.
Čínské historické stavby jsou si velmi podobné, liší se pouze v detailech, například v Zakázaném městě byly střechy žluté, v Chrámu nebes modré. Stavby jsou umístěny v severojižní ose, střídá se motiv kruhu (nebesa) a čtverce (země).
Večer společná večeře, tentokrát v thajské restauraci. Pomocí hůlek už jíme stejně rychle jako příborem. Jídlo výborné a ve velkém množství.
V noci přejíždíme lehátkovým vlakem z Pekingu do Xianu. Nádraží v Pekingu je obrovské, všude davy lidí, ale celkem čisto.
Vlak je lůžkový, v kupé je šest lehátek vskutku malých, Číňané jsou mnohem drobnější a skladnější.
Ráno přijíždíme do Xianu, autobusem do hotelu, chvíle odpočinku a pak autobusem do areálu terakotové armády. To je dílo. Armáda zde stojí a leží v různém stavu více než dva tisíce let. Tehdejší vládce ji vybudoval pro svou posmrtnou slávu, vojáci jsou každý jiný, dříve byli barevní, většina z šestitisícové armády je prozatím pod silnou vrstvou hlíny. Odkrytá část průvodu vojáků s koňmi je postavena do původní polohy, obrovský zbytek armády je rozbit pod zříceným dřevěným čtvercovým koridorem.
Součástí pohřebního průvodu také byly dva bronzové vozy, i ty jsou k vidění a jsou, na rozdíl od vojáků, malé. Byly v čele a v závěru průvodu, jsou nádherně zpracované a vezly duši zemřelého. Možná…
Odpoledne trávíme v Xianu, prší a je ošklivě. Chvíli se procházíme po opevnění z 15. století. Xian už nemá žádné kutungy, je to obrovské pětimilionové město.
Prohlédneme si čínskou mešitu někdy z 8. století, vypadá ovšem jako všechny čínské chrámy a pavilony. Prohnuté prejzové střechy, severojižní osa umístění budov.
Kolem mešity je tržiště, dáváme si večeři a pak jdeme nočním Xianem do hotelu. Hotel je vcelku noblesní a v centru města. Přesto je nocleh za pouhých 7 dolarů.
Vstáváme pozdě, odjíždíme až v 9,30 hodin. Celý výlet je prozatím pohoda.
Pagoda Malé divoké husy má 14 poschodí, je z 8. století a přežila několik zemětřesení, která ji stála pár pater. Pagoda je zajímavá stavba typická v buddhistických zemích, slouží k uchování významných náboženských písemností. V areálu pagody jsme koupily tři kaligrafie, na které jsme nechaly napsat Jana, Petra a Tomáš. Přesně podle našich představ.
Další památkou toho dne byl taoistický chrám Osmi nesmrtelných. Zakladatel taoismu Lao-c‘ měl osm žáků, kteří putují mezi lidmi, mění podoby a pomáhají. Ke každému se váže nějaké zvíře, opice, slon, lev…Vyobrazení všech v prostorách chrámu – například lékař určuje diagnozu na základě tepu pacienta – byla velmi realistická. Tao – cesta, taoismus se nevysvětluje, právě v nepochopitelnosti tkví jeho podstata. Život – cesta, hlava – začátek, nohy – konec.
Zhruba v 18 hodin odjíždíme z nádraží lehátkovým dost hrozným vlakem do Chengdu. Na nádraží nás odváží i s batohy rikša, je to dobrodružství, autobusy se nám otírají o záda, seděly jsme s Janou na takovém vozíku a ten Číňan s námi přejížděl několika proudovou cestu napříč a poslední úsek jsme jeli v protisměru.
Na nádraží obvyklé davy, vlak jako před třiceti lety v SSSR, toalety hrozně páchly a Číňané nepřetržitě kouřili smrduté cigarety a mlaskali během jídla.
Vlak měl zpoždění asi tři hodiny, takže jsme přijeli do Chengdu kolem poledne. Oknem jsme pozorovali čínský venkov, rýžová pole a lidi skutečně v typických špičatých kloboucích. Malé domky, vlnité stromy i krajina, docela romantika.
V Chengdu jsme se z nádraží hned přesunuli do areálu pandy velké. Prošli jsme chovnou stanici a prohlédli si obrovské spící medvědy, kteří jsou předurčeni k zániku. Ve volné přírodě jich žije asi dvanáct a zde v zajetí kolem čtyřiceti. Pouze jeden druh bambusu jim vyhovuje a potřebují na den asi dvacet kilogramů výhonků. Mláďata se rodí malá a holá, v dospělosti váží panda tři sta kilogramů. V minulosti lovili rolníci pandy na maso, panda také bývala obvyklým darem císaře cizincům. Vzhledem k její neschopnosti živit se čímkoliv jiným, než jedním druhem bambusu, v zajetí nepřežila.
V buddhistickém klášteře Wenshu (Wen – šu) jsme si dali ve vegetariánské restauraci oběd a pak jsme se prošli v areálu kláštera. Pozorovali jsme Číňanku, která cvičila taj - či a jeden kolega, takový velký muž, který lehce připomínal pana Humla z Macha a Šebestové, nám názorně jednotlivé pohyby vysvětloval. Byl to neobvyklý zážitek.
Buddhismus je složitý, zakladatelem je nepálský princ Gautama, který v 6. století před naším letopočtem odešel do bezdomoví, aby hledal pravdu. Po letech putování a meditací byl pod fíkovníkem osvícen a přijal jméno Buddha – osvícený. Vyslovil čtyři základní pravdy, život je utrpení, utrpení způsobuje touha a chtění, pokud se člověk osvobodí od těchto pocitů, je šťasten – nastává nirvána. Čtvrtá vznešená pravda obsahuje deset konkrétních přikázaní. Mimo jiné doporučuje zlatou střední cestu, život mezi rozkoší a askezí. Také se mluví o osmidílné stezce a patero předpisů. (Film Sam Sara)
Buddhismus se dělí na tři sekty – velký vůz (pomáhej všem), malý vůz (pomáhej sobě) a tibetský buddhismus (lámaismus). V lámaismu jsou nejsilnější příslušníci žlutých čepic (dalajlámové včetně současného), hlásí celibát, vegetariánství, vedle nich existují červené čepice, je to dost těžké…
Čínské lidové náboženství čerpá nejen z buddhismu, taoismu, ale také z konfucianismu, nesmrtelného mravního kódu sestaveného Konfuciem, který žil v 5. a 6. století před naším letopočtem. Taoismus a konfucianismus staví na principech jin (ženský) a jang (mužský) a jejich rovnováhy.
Večer jsme zhlédli chengdskou operu, bylo to barevné, kvílivé, pohyblivé a jiné.
Ráno v šest hodin jsme odjeli na letiště a přeletěli do Lhasy v Tibetu. Velikány Himaláje, nejvyššího a nejrozlehlejšího pohoří světa, jsme měli na dosah ruky.
Do Lhasy jsme přijeli autobusem, v hotelu jsme chvíli odpočívali, Lhasa je
Atmosféra kláštera byla skvělá, pach jačího tuku, vůně vonných tyčinek. Mniši v příšeří odříkávali motlitby (mantry), všude visely barevné staré textilie (thangky), stály sochy Buddhy a buddhistického panteonu, mezitím procházeli věřící a pár turistů.
Ve Lhase jsme za večerního slunce, které rozsvítilo zlatou střechu kláštera Džokhang na náměstí Barkhor, v úžasu hleděli na zasněžené vrcholky bezejmenných himalájských šestitisícovek. Klášter skrývá sochu Buddhy, která je údajně nejstarší na světě. K soše putují Tibeťané a Číňané a buddhisté, je to nejposvátnější místo tohoto náboženství, je to jako Mekka pro muslimy, Řím pro křesťany a Zlatý chrám a řeka Ganga pro hinduisty. Sochu do Tibetu přivezla jako dar čínská princezna, jedna ze čtyř manželek krále, který Džokhang postavil.
Ze staré Lhasy zůstalo bohužel jen několik ulic, pár budov, bílé domy mají stejně jako kláštery malá okna s modrým lichoběžníkovým orámováním, ulice jsou dlážděné, Tibetské království bylo velmi silné a bohaté. Celá staletí mělo uzavřený pakt o neútočení s Čínou, stély s textem jsou v Xianu a i v Lhase, po roce 1949 čínští komunisté pakt porušili a rudé gardy začaly postupně likvidovat kláštery a Lhasu ve jménu kulturní revoluce. Sídlo dalajlámy palác Potála zůstal uchován pouze díky osobnímu zákroku vlivného čínského důstojníka.
Večer příjemná večeře, ochutnali jsme tibetskou kuchyni.
Prohlédli jsme si Norbulinku, letní sídlo dalajlámy a pak Potálu, pevnost a palác současně. Je to dílo. Tyčí se nad městem, monumentální, červenobílá, za ní třpytivé vrcholky hor, modrá obloha stejně jako omítka kolem oken. Obrovské sídlo čtrnácti dalajlámů, poslední je v exilu v Indii. Potála skrývá část světskou a sakrální včetně obytných místností. Hrobky dalajlámů jsou zlaté a pokryté barevnými kameny a perlami. Spotřeba zlata na tombu je kolem pěti set až jednoho tisíce kilogramů. Je úžasné, že takové bohatství přežilo řádění rudých gard. Pod Potálou bývalo jezero a staré tibetské domy, dnes je tam bulvár jako v Kyjevě a čínský památník.
Večer jsme si dali opět tibetské jídlo, Tibeťané jedí příborem a normální porce z jednoho talíře, maso, rýže, zelenina, knedlíčky (taštičky, momo) plněné masem nebo zeleninou, hustá zeleninová polévka s masem a silnými nudlemi. Pivo nebo sladký černý čaj s jačím mlékem, se slaným čajem jsme se nesetkali.
Byl příjemný chladný večer, po jídle jsme se do setmění procházeli zbylými ulicemi Lhasy. V krámcích se suvenýry jsme si u krásné Tibeťany koupily náramky s vyobrazením píďalkovitého pohybu modlících se.
pokračování naleznete v rubrice Co mne zajalo
