Na rozhovor se připravila lépe než leckterý politik při vlastní kampani - na stole ležely knihy, které její manžel vydává v rámci předvolebního boje. Manželka šéfa ODS však přesto tvrdí, že politikou nežije. "Nejdůležitější je pro mě rodina. Všichni u nás doma vědí, jaká mají práva a jaké mají povinnosti, a všichni je dodržují," vysvětluje Pavla Topolánková svůj systém.
Minulý týden v pátek se z ní dokonce stala babička. "Jsem novobabička. Naše první vnučka se narodila minulý týden v pátek. Vážila 3,20 kilogramu a měřila 45 centimetrů. A mám pocit, že jako novobabička jsem dostala víc blahopřání než kdysi jako novomanželka," směje se.

* Tvrdíte, že od té doby, co bydlíte v Praze, vám do rodinného prostředí zasahuje špatné politické ovzduší. To musíte mít doma pořádné dusno.
Jsme zvyklí a v podstatě nám to nevadí. Pokud se tedy neděje něco negativního, to pak samozřejmě vnímáme. Ale celá rodina se snaží tím netrápit. K politice to prostě patří.

* Díváte se společně o nedělích u oběda na televizní debaty?
Samozřejmě, pokud jsme někde, kde je televize, tak vždy. A všichni.

* Hádáte se nad nimi?
Ne, to ne. Někdy proneseme nějakou rádoby vtipnou kritiku, ale to je tak všechno. Máme v tomto smyslu poměrně jednotné názory.

* A když nejde o politiku? Jak řešíte situace, když si s manželem každý myslíte něco jiného?
My to prostě neřešíme. Máme jiný názor, to je výsledek debaty. Nesnažíme se navzájem přesvědčit jeden druhého. Rozcházíme se s tím, že se časem ukáže, který ten názor byl správný. Pokud na to nezapomeneme... A pokud ne, tak si řekneme - vidíš, měl nebo měla jsi pravdu.

* Vážně? Nikdy se nepohádáte?
Ale ano, někdy se pohádáme, ale už to nemá tu bývalou sílu. Konečně, když se na nějaký problém podíváte z odstupem času, tak vám většinou připadá banální. Pokud je to něco důležitého, tak se k tomu vrátíme. Snažíme se hádkám vyhýbat, snad bych mohla poradit nástroj k nastolení příjemných situací v manželství - povídat si o genialitě vlastních dětí. Když manžel přijde domů večer z práce unaven, tak mu neříkáme, že Tomáš dostal ve škole pětku! Máme dokonce takovou domluvu: tatínkovi to nemusíš říkat, stačí, že to vím já. Ale zase když dostane jedničku, tak to tatínkovi řekneme jako první zprávu. Pokud v sobě nosíte pozitivní informace, tak vám věci nepřipadají tak strašné.

* Váš manžel o sobě tvrdí, že se mu lépe komunikuje se ženami než s muži. Souhlasíte s ním?
Podle mě se mu vůbec dobře komunikuje, ať už se ženami, nebo s muži. Ale možná ho ta komunikace se ženami víc baví. (usmívá se)

* Není upovídaný? I vy sama říkáte, že někdy mluví až moc.
Ano, ten pocit mám po celou dobu našeho manželství. On toho prostě řekne víc, než je v dané situaci nutné. Ale je to zjevně jenom můj pocit, protože manžel naopak tvrdí, že já toho řeknu málo. Je prostě jiný než já.

* Takže se doplňujete.
Ano, ono se to možná nezdá, ale já o osobních věcech mluvím docela s ostychem a manžel je naprosto otevřený. Je možná pravda, že spíš by se taková otevřenost čekala u ženy. Nedávno jsem si četla v nějakém časopise článek o tom, jak přemýšlejí muži a jak přemýšlejí ženy. A zjistila jsem, že jsem asi muž.

* Jak to?
Tam bylo popsáno, že muži si pamatují data, čísla a že si informace do paměti ukládají systematicky. Zatímco ženy si občas jen tak na něco náhodně a chaoticky vzpomenou. Myslím, že to vůbec není pravda. Většina žen, které znám, si věci pamatuje a vybavuje dobře. Obzvlášť ženy s technickým vzděláním. Já jsem si vždycky pamatovala čísla, letopočty, vzorce.

* Jakou paměť má váš muž?
On má asi tu opačnou. (směje se) Manžel si více pamatuje tváře, pocity, to já tolik ne. Pamatuje si i jména, například názvy podniků a restaurací. To je pro mě náhodné seskupení slov, a abych si je zapamatovala, musím se je v podstatě naučit. Zatímco on si uloží název, obličej, co k němu patří, a po čase mi říká: To je ten a ten člověk z toho a toho podniku. Jak to, že si to nepamatuješ?

* V čem jste naopak stejní?
Nemáme rádi nudu. Jsme rádi, když se něco děje.

* Blíží se volby, takže teď se nudit asi nebudete. Jak snášíte, když veřejnost vašeho manžela kritizuje?
My to neřešíme. Vůbec.

* Nevadí vám, když se říká, že je pro ODS jako lídr neštěstím? Že nikdo pořádně neví, co si myslí, a že není dostatečně slyšet a vidět?
Já si myslím, že to není pravda. Podle mě je manžela vidět dost a jeho názory jsou jasné. I když samozřejmě - pravda je to, co si myslí lidé. (posmutněle se usmívá)

* Asi mají ke svým pocitům důvod. Jak na to podle vás přišli?
Je to taková virtuální realita, kterou tvoří média i politici sami.

* Setkala jste se někdy osobně s panem Paroubkem?
Ano, setkala.

* Byl vám sympatický?
(mlčí)

* Proč se o něm nechcete bavit? ¨
Neznám ho. Setkala jsem se s ním při několika společenských akcích, ale nemluvili jsme spolu.

* Jiří Paroubek je podle průzkumů mnohem populárnější než Mirek Topolánek. Čím to podle vás je?
Je to ústavní činitel, takže má větší prostor v médiích. Můj manžel je jen předseda jedné z politických stran. Manželův styl je jiný, nediktuje, nechává lidem jejich názor. Jde prostě za svým cílem a nenechává se ovlivňovat veřejným míněním. Nemůže se vnucovat, ztratil by tvář.

* Třeba Václav Klaus si myslí, že žádnou tvář nemá. Naštvala vás ta slavná esemeska, v níž psal, že váš muž je prázdný a falešný?
Ne. Takový je prostě život. Nebylo to nic tragického.

* A co váš manžel? Co dělá, když ho politika rozčilí?
Jde hrát tenis. Snaží se chodit minimálně jednou týdně, dřív hrával ještě fotbal a volejbal, na to už dnes nemá čas. V tenise má ale nejraději čtyřhru, je rád týmový hráč.

* Má rád tenis, stejně jako Klaus. To je u lídrů ODS nějaká tradice?
Ne, to s tím nemá nic společného. To je náhoda. Můj manžel hraje tenis už léta stejně jako naše děti.

* Jste nervózní, když se blíží volby? Bojíte se, že manžel prohraje?
Ne, jsem úplně klidná. Ani manžel není člověk, který by se nechal zastrašit. On prostě sleduje svůj cíl, za tím cílem jde a to ostatní ho nezajímá. Když začne pršet, beze slova roztáhne deštník a jde. Není ten typ, který by se zpětně k něčemu vracel - a už vůbec ne k nějakým příkořím nebo křivdám. Je v podstatě šťastný člověk, protože se přes řadu věcí dokáže přenést.

* Myslíte si, že je obliba pro politika důležitá?
Ne. Vždyť dnes je nejoblíbenějším politikem pan Jandák!

* Jenže když někoho nemají lidé rádi, těžko mu dají ve volbách hlas.
Já doufám, že ODS navzdory oblíbenosti či neoblíbenosti svých politiků volby vyhraje. Ale je pravda, že lidé inklinují - zvlášť čím je člověk slabší a méně samostatný - k autoritě. K totalitní demokracii, řekla bych. To je typický protimluv, ale připadá mi výstižný. A bohužel se v tomto ohledu blížíme trochu k východním a asijským státům. Nevím, proč naším vzorem nemůže být například Rakousko, proč se tam vkrádá i Bělorusko?

* Asi proto, že Rakousko za sebou nemá čtyřicet let v totalitě.
Někdy mám pocit, že lidé svobodu přestali úplně potřebovat. Nechtějí cestovat, nechtějí nic, jen mít své jisté. Ale já přes to všechno doufám, že tady stále přibývá lidí, kteří cestují, studují, pro které je svoboda skutečně důležitá. Mladí a střední generace... Ti už přece komunismus nezažili!

* Co byste dělala, kdyby váš manžel volby přece jen prohrál?
Kdyby tady opět vyhrála levice? To by mě velmi zasáhlo. Napadají mě různá krizová řešení, ale nechci o tom mluvit. Tyto myšlenky si raději nepřipouštím, nejsem katastrofický typ. Já prostě věřím, že ODS volby vyhraje.

* A nikdy nezapochybujete...
Věřím, že když člověk na něco začne myslet, tak je větší pravděpodobnost, že se to pak stane. Říká se, že myšlenka je matkou činu. Na věci, které nechci, aby se staly, na ty nemyslím. Hrdinka z mé oblíbené knihy Jih proti Severu říká: Na to budu myslet až zítra. To jsem četla někdy v sedmé třídě na základní škole a řekla jsem si, že to je dobrý nápad.

* Kdyby se váš muž naopak stal premiérem, budete pod drobnohledem veřejnosti. Proč jste si koupili v Praze tak drahý byt? Stál osm a půl milionu korun.
Ten byt jsem vybírala já. Původně jsem si myslela, že budeme bydlet v nájemním bytě stejně jako v Ostravě a na Vinohradech. Hledala jsem byt, který by naší velké rodině vyhovoval, ale to jsou byty, kde se platí kolem třiceti tisíc korun měsíční nájem. A já jsem prostě ani za tu částku nenašla byt, který by mě opravdu nadchl. Až jsem narazila na ten náš, který se mým představám blížil. Kousek od tramvaje a od metra, pro psa Letná a Stromovka. Navíc já vždy vybírám místo podle výhledu, abych měla pocit, že duše lítá. Cena byla vysoká, bylo to těžké rozhodování.

* Nenapadalo vás, že to lidem bude ležet v žaludku?
Ano, manžel měl pocit, že na to nebude dobrá reakce. Dcera Jana tehdy chodila s jedním mladým mužem a ten řekl, že je hrozné, jaká je úroveň naší politiky, když se politik v padesáti letech bojí koupit si byt. A manžel, když slyší slovo bojí, tak se tedy nebojí!

* Takže jste ho koupili. Kde jste na něj vzali?
Zařídila jsem hypotéku, pak jsme měli určité úspory - tam se promítlo manželovo odchodné ze Senátu. Navíc obě dcery měly stavební spoření a já jsem po odchodu z Ostravy prodala auto, které jsem tam používala. A také jsme prodali akcie.

* Říkala jste, že nerada mluvíte o svém soukromí. Litovala jste někdy toho, že váš manžel vstoupil do politiky?
Ne, nikdy, já mám ráda změny a u nás byly zatím vždy k lepšímu. Vlastně se na volby těším, protože boj graduje a já jsem zvědavá, jak to dopadne. Konečně se alespoň ukáže, co si lidé doopravdy myslí.

Zdroj: Mladá fronta Dnes - Kateřina Hejdová