(Redaktor: Dana Braunová) Byly jste v
Asii jako anonymní turistky, nebo jako manželka a dcera premiéra?
(Pavla Topolánková) O tom vůbec nikdo nevěděl, a podle toho, jak jsme byly
oblečené, by to nikoho ani nenapadlo. Jana: Pozornost jsme budily, protože jsme
tak bílé a chodily jsme v šortkách. Vůbec jsme ale neměly žádný problém.
Pořád žijeme pod dojmem té cesty.
Třídíme fotky, nafotily jsme jich skoro tisíc. Psala jsem si zápisky, teď si je
chci zpracovat na počítači.
Která
část cesty na vás zanechala nejhlubší dojem?
Začaly jsme v Pekingu, jely jsme do
hlavního města Tibetu Lhasy, odtamtud do Nepálu a nakonec do Indie. Po cestě
jsme navštívily celou řadu zajímavých míst, ale největší dojem na nás udělal
Tibet.
Jana: Byl naprosto unikátní, nejen architekturou, ale i lidmi. Je tam však
hodně vidět čínský vliv. Původní staré domy se bourají, všude jsou čínské
nápisy a pod nimi malé tibetské. Úřady tam lákají co nejvíc Číňanů, kteří tam
mají nejen lepší podmínky, ale mohou tam mít i víc než jedno dítě. Tibeťané tam
jsou dnes v podstatě v menšině. Já
osobně bych se k tomu vůbec nevyjadřovala, nejely jsme tam řešit problém Tibetu
a Číny. Tibet si přes všechny problémy, kterým byl ve 20. století vystaven,
uchovává svou osobitou tvář a kulturu. Je tam krásná krajina, pohybovaly jsme
se mezi 4000 a 4500 metry nad mořem. Nejvýš jsme byly v 5237 metrech. V
největším klášteře Džókang jsme byly na večerní modlitbě mnichů. Vzduch je
prosycen pachem jačího tuku, který se tam používá jako obětina, a vonných
tyčinek. V šeru zní monotónní odříkávání manter. To byl neopakovatelný zážitek.
V
čem vás ta cesta obohatila?
Nejcennější je autentická zkušenost, poznání, které nemůže nahradit žádná
četba, žádný dokument. Velká čínská zeď, tibetská architektura. Střechy
klášterů, které přežily kulturní revoluce, se lesknou zlatem. Kolem se tyčí v
jiskřivém vzduchu zasněžené vrcholy sedmitisícovek, to je nezapomenutelné. V
Tibetu bylo chladno, kolem nuly, v Indii pak 40 stupňů a obrovské vlhko. Indie
je pro návštěvníky daleko exotičtější a barevnější než Čína. Číňané se oblékají
jako my, čínská města jsou srovnatelná s našimi, bohužel původní výstavba
ustupuje moderní. Dřív byly nejvyššími budovami v Pekingu paláce Zakázaného
města, dnes je Zakázané město skanzenem uprostřed moderního velkoměsta s
mrakodrapy.
Jana: I vzhledem k tomu, že studuji kulturologii, mě zajímal pohled na život
dvou významných světových náboženství, buddhismu a hinduismu.
Velký dojem ve mně zanechalo Varanasí, poutní místo na řece Ganga. Pálí tam
zesnulé, popel házejí do řeky a koupou se v tom, aby nasákli duší zemřelého,
všude plno květin. Pohřební rituály ale nejsou smutné, protože věří v reinkarnaci,
každý konec je začátkem něčeho nového. Tělo je pro ně pouhá schránka, duše se
přestěhuje do jiné.
Filozofie života je tam zcela jiná než tady v křesťanské Evropě. My pořád něco
řešíme, pořád jsme s něčím nespokojeni. Tam berou život s mnohem větší pokorou.
V
jakém jste byly spojení s domovem?
Všude byl signál, ale pravidelné hovory
mobilem by byly finančně náročné, takže jsme posílaly zprávy, jen když jsme
urazily nějakou větší trasu. Syn Tomáš nám pak posílal zprávy jako: Jsem v pořádku.
Ahoj!
Jak
ve svých patnácti ty tři týdny bez vás zvládal?
Dobře. Částečně byl na soustředění, částečně s dcerou Petrou (nejstarší dcera)
a její rodinou a s našimi přáteli.
Sledovaly
jste na internetu zdejší dění?
Jana: Neměly jsme pořádně čas. Celý den jsme chodily, večer se šlo po jídle
spát. Poprvé jsem se dostala na internet v Indii, to jsem se podívala, co se
děje nového
a kde se zrovna pohybuje Pavel Bém.
Vzpomněly jsme si na něho, když jsme cestou do Káthmándú jely kolem Mount
Everestu.
Co
jste si z cesty přivezly?
Z Tibetu nádhernou ručně malovanou mandalu, která znázorňuje buddhistický
pohled na vesmír. Problém byl, že jsme obě měly batoh do deseti kil, takže jsme
se musely těžce rozhodovat, co vzít. Přesto jsme neodolaly a koupily jsme si
tam několik knih. Petře a Tomášovi jsme v jednom buddhistickém klášteře nechaly
dělat kaligrafie, na kterých jsou čínským písmem namalovaná jejich jména.
Přivezly
jste něco i panu premiérovi?
Jana: Protože dřív měl rád hory, tak jsme mu z Tibetu přivezly šátek s mandalou
a mantru. Mantry, modlitby tištěné na hedvábné šátky, vlají ve větru v Tibetu
všude.
Neprojevil
lítost, že se té cesty nezúčastnil? V Tibetu nebyl a určitě by se tam rád
podíval.
Jenže nám říkali, že pokud chce turista
ještě vidět Tibet takový, jaký je, měl jet co nejdřív.
Nepřipadala
vám po návratu Praha šedivá?
Jana: Hlavně po Indii nám připadalo, že je tady hrozné ticho, málo lidí a aut,
disciplinovaný provoz, kde vás dokonce nechají přejít. Úplná oáza klidu.
Na
jakou další cestu se jako zkušené cestovatelky chystáte?
Na podzim máme na programu Tanzanii, tam
bychom chtěly vystoupit na Kilimandžáro, prohlédnout si přírodní parky a pak
plout po řece Zambezi a vidět Viktoriiny vodopády. Bude nás šest, program a
letenky nám zajišťuje agentura.
Co
vás teď po návratu čeká?
Jana: Mě zkoušky ve škole! A dál? Vypadá to, že bych mohla příští rok na
půlroční stáž na Bruselskou univerzitu, kde bych studovala kulturologii.
Čím
byste se chtěla jednou zabývat?
Chtěla bych využít jazykových znalostí, angličtiny a francouzštiny. Nejspíš
budu hledat uplatnění ve státní správě. Na ambasádě, na magistrátu, uvidím.
Dřív jsme pomýšlela na školství, to mě ale přešlo, protože podmínky pro mladé
učitele nejsou dobré - peníze nejsou sice všechno, ale když chce člověk založit
a uživit rodinu, není školství ta pravá volba.
Jak
vás v tom výběru ovlivňují rodiče?
Ovlivňují mě oba tím, co celý život dělali, čím se zabývali. Maminka v tom, že
studuji kulturologii, vždycky jsme hodně cestovaly, zajímaly se o život v
jiných zemích. Díky tatínkovi
I
přes negativní zkušenosti, jež třeba máte s pozorností upřenou na lidi, kteří
jsou v centru dění?
Pokud člověk nezavdá příčinu, nechovají se média tak špatně. K nám se vždycky
chovala seriózně. Otec je v politice přes deset let a žádnou negativní
zkušenost jsme neměli. Až do minulého roku. A to bych řekla, že se média o něho
zajímala právem. To nesouvisí s naší
cestou. Já se k tomu nechci vracet. Domluvily jsme se přece, že budeme hovořit
jen o naší cestě. Já bych to uzavřela tím, že Jana média pochválila.